Van Gogh Museum

Načetla jsem, že nejlepší doba k návštěvě Gogha (17 e) je v pátek večer, neboť přijímá do desáté večerní. Dorazila jsem tam tedy v sedm a hnala se ke vstupu. Tam mi ramenatý fešák ukázal jakýsi průvod a kázal, abych se zařadila, že prý to je fronta na vstupenky. "Tý jo, esi mi ten postimpresionismus stojí za to", řekla jsem si.

Když jsem se po delší době propasírovala do muzea, zjistila jsem, že klidná prohlídka to určitě nebude. Proč sakra nejdou do hospody jako moje kamarádky? Co maj ty chlapi očumovat Slunečnice, Cypřiše, Goghovy ksichty, Pokojíček v Arles, když můžou okukovat krásné slečny ve výlohách? Navíc se nesmělo fotit. Samozřejmě jsem fotila přes zákaz. Měla jsem z toho adrenalinu, jako bych se pokoušela nějaké to dílko odnést. Když mě hlídač napomenul, tak jsem jako slušně vychovaná žena uposlechla a fotila až v dalším sále. Kromě Gogha a dalších mistrů přelomu 19. a 20. století tu je zveřejněná jeho korespondence z bratrem Theem či jiné intimnosti ze života. Docela jsem si vyhrála u mikroskopu, který umožňuje zkoumat malby opravdu, ale opravdu hodně zblízka. Původně nikdo neměl o koutek s mikroskopem zájem, ale když lidé viděli, že si tam zkoumám a fotím, utvořili kolem mě hlouček a netrpělivě čekali, kdy si to budou moci zkusit také. Připadalo mi to, jako když se děti přetahují o hračku, která se ještě před chvilkou válela bez povšimnutí.

Ve vstupním sále se zatím rozjela diskotéka. Mě snad picne!